(Dosud nepublikované doplňky k Dějinám národa trampského podle vyprávěnek, které se zachovaly v neprostupných lesích severních hor).

  O Praotci Trampovi 

Bylo to kdysi v šerém dávnověku. Všichni lidé žili spořádaně ve svých činžácích a pod širákem přespávali jen politováníhodní notorici, které domů nedonesli vlastní nohy ani hodná manželka.

V té době se v ohromném (tenkrát ještě nezačouzeném) městě narodil praotec Tramp. Chtěl být myslivcem, cowboyem nebo indiánem. Nepodařilo se mu ani jedno – šel do fabriky. Proklínal svůj osud, v pracovní době se toulal po prériích, někdy vyráběl zmetky a mistr si nad ním rval zbytky svých řídkých kadeří. Jednou v sobotu odpoledne (ano, tenkrát se ještě v sobotu pracovalo) odešel s jarním vánkem proti proudu Veliké řeky. Kam odešel a co se s ním dělo, ví snad jen výr hnízdící nad vývratem. Vrátil se v pondělí ráno – otrhaný, špinavý a bez halíře v kapse. Skočil k soustruhu, hvízdal si a plnil plán na 110%. Spolupracovníci ani zničený mistr ho nemohli poznat. „Kdo jste pane a co tu děláte?“ „Jsem přeci Tramp“, bránil se. Všechno marné – nepoznali ho a vyhodili. A od té doby se po světě začaly potulovat různé existence, které se bijí v prsa a vykřikují známá slova praotcova: „Jsem přeci tramp!“ Ale nepleťte se. Praví potomci starého Trampa nekřičí na celé kolo a neupozorňují na sebe. Tiše se plíží houštinami, dělají nenápadné ohýnky, maskují své stopy a za měsíční noci notují táhlé smutné písně. Bojí se, aby je zas někdo nevyhodil – jako jejich dědečka.

  Kamarádi až za hrob 

Bard a Slimejš byli kamarádi až za hrob. Jeden pro druhého by dal poslední pětník a snad by se nechal i zabít. Vandrovali světem od táboráku k táboráku, od potlachu k potlachu. Bard vyhrával na kytaru a Slimejš přizvukoval na mandolínu. Jejich písně znali trampové od Šumavy až k pramenům pověstné Sázavy. Nebylo věrnějších kamarádů: Bard a Slimejš byli jedna myšlenka i čin.

Až jednou, bloudíce kdesi v hlubokých lesích, uondáni jak zákon káže, narazili na překrásný srub. Nevěděli, že je to chalupa zlé čarodějnice Komforty, známé ničitelky trampských rodů. Hladoví a žízniví zaťukali na dveře. Otevřela jim plavovlasá dívenka. Štíhlé nožky cudně zakryté vybledlými džínsami, šíji laně, zasněný pohled modrých očí, vodopád zlatých vlasů až na ramena. Těžko popsat vše, co lstivá Komforta vykouzlila svými čáry. Pozvala je dál, nakrmila a napojila nebohé trampy a začala s nima zpívat staré balady od táborových ohňů. Fascinovaní zírali Bard a Slimejš na tu nádheru. A tu Komforta začala vrhat zamilované pohledy hned na jednoho, hned na druhého. Pak se pod jakousi záminkou vzdálila. „Viděls to? Miluje mě,“vzdychl Bard. „Cha, cha, tebe určitě. Já jí padl do oka. Nevidíš nebo co?“ „Ty – takovej kus dřeva,“ smál se Bard. Slimejš se však rozzuřil: „Pěknýho hada jsem si hřál na prsou! Krysa převlečená za kamaráda!“ Bard odpověděl levým hákem. Slimejš nebyl z těch, kteří si podobné věci nechají líbit. Byla to rvačka jako hrom. Kytara zaúpěla, když na ní těžce dopadla Slimejšova bota. Mandolína rozbila světlo a v nastálé tmě se ozývaly jen dunivé rány a praskot dřeva. Taky jedovatý smích zlé Komforty. Ráno našli oba trampy ležet bez ducha na udusané trávě úplně pustého palouku. Po srubu ani dívence nebylo vidu ani slechu.

A ty příteli, až jednou budeš chtít zradit své kamarády pro pohodlí a jednu krásnou tvářičku, rozhlédni se nejdřív kolem sebe. Možná, že uslyšíš to zaúpění rozšlapané kytary doprovázené lkavými tóny mandolíny. A možná, že uvidíš někde ve stínu staré borovice ty dva na věky proklaté - Barda a Slimejše, kamarády až za hrob.

TS Indian Tom