Z pouště do země zaslíbené

Po staletích otroctví našli Izraelité vůdce, který je dovedl nazpět do Kanaánu.
Měli nové zákony a byli posíleni vírou v jediného Boha.

Jednoho dne kolem roku 1250 př.n.l. vystoupil stařičký Mojžíš na horu nad Jordánem a pohlédl na Kanaán. Konečně završil své celoživotní dílo: přivedl svůj lid domů. Po jeho levici se rozprostíralo Mrtvé moře, 80km před ním Středozemní moře a 100km na severu Tiberiadské jezero. Byla to země, kterou Izraelité opustili před dávnými časy, země, kterou jim přislíbil jejich Bůh.

Počet Izraelitů, které Mojžíš přivedl zpátky do jejich vlasti, mohl být ve skutečnosti poměrně malý, ale téměř o 300 let později, když drama jejich návratu dostalo písemnou podobu, byl hrdinský příběh o útěku z Egypta součástí tohoto národa a všechny kmeny v Kanaánu jej přijali za svůj. Ne všechny popisy v bibli se shodují a moderní historikové, kteří mají k dispozici omezené množství pramenů se liší v názoru na pravdivost tohoto příběhu.

Jenom málokdo ovšem pochybuje o základních faktech, jež se týkají původu Izraelitů a jejich putování. Izraelité tvořili patrně jednu ze skupin semitských národů, které se kolem roku 2500 př.n.l. usadili v oblouku "ůrodného půlměsíce" na Blízkém východě, kolébce nejstarších civilizací na světě. Semitští panovníci z Kanaánu, nazývaní Hyksósové neboli "pastevníci", nějaký čas dokonce vládli Egyptu.

Kolem roku 1600 př.n.l. nastalo v Kanaánu období sucha. Jákob, vůdce Izraelitů, se s většinou svého lidu vydal hledat do Egypta jídlo a pastviny. Panovník je přivítal, neboť to byl patrně faraon hyksóského původu, a dovolil jim usadit se na pláních na východ od nilské delty. V roce 1500 př.n.l. však hyksóské panovníky nahradili Egypťané a postavení Izraelitů se změnilo.

Počátkem 13.století rozjitřila nepřátelství vůči Izraelitům sílící hrozba od skupin kočovných kmenů ze severních oblastí Středozemního moře, známých jako mořské národy. Egypťané byli stále více znepokojeni tím, že ve své zemi poskytují útočiště cizí skupině. Faraon Ramesse II. přinutil Izraelity pracovat jako otroky a přikázal zabít všechna izraelitská novorozeňata mužského pohlaví.

Právě toto opatření uvádí biblického Mojžíše, jehož matka se vyhnula výnosu, když ukryla své dítě v rákosovém koši na břehu řeky. Tam našla Mojžíše podle bible faraonova dcera a vychovala ho jako vlastního syna. Ať se tak skutečně stalo či nikoliv, je jisté, že Mojžíš měl příbuzenský vztah k egyptské královské rodině. v raném dětství o něj však pečovala izraelitská chůva, a proto neztratil kontakt se svým národem. Pod vlivem božského zjevení se rozhodl odvést Izraelity nazpět do jejich vlasti.

Mojžíš a jeho bratr Áron naléhali bez ustání na faraona, aby nechal Izraelity odejít. Jejich argumenty očividně podpořila řada epidemií a dalších pohrom. Faraon nakonec nabyl přesvědčení, že tyto rány sesílá Bůh Izraelců za trest, a ač nerad, dovolil jim odejít. Téměř vzápětí vzal však své rozhodnutí zpět a vyslal vojsko, aby Izraelitům v odchodu zabránil. Ti ale mezitím zmizeli, pravděpodobně v rákosí, obklopujícím jezera mezi Suezem a pobřežím. Právě taková lest mohla vést k tradiční verzi útěku rozdělěným Rudým mořem (nebo Rákosovým) mořem.

Trasa, po níž se Izraelité vydali napříč pouští, nebyla nikdy přesně zjištěna - patrně z dobrého důvodu, protože Mojžíš se bezpochyby chtěl vyhnout zalidněným oblastem, odkud se mohly dostat zprávy do Egypta o jejich postupu. Kdesi v poušti, na "hoře Sinaj", formuloval Mojžíš v osamělém spojení s Bohem Izraele deset základních zákonů, a stovky dalších, které řídily život jeho lidu.

Podle bible mnozí Izraelité v Mojžíšově nepřítomnosti pocítili neklid, ztratili víru ve svého Boha a prosili Árona, aby jim dal jiného. Áron roztavil zlaté ozdoby žen a odlil z nich zlaté tele, jemuž se lid klaněl. Když se Mojžíš vrátil, rozhněval se a nařídil Levitům, kmeni, který si víru uchoval, aby modloslužebníky pobili.

Země mléka a strdí

Mojžíš nakonec kajícím Izraelitům odpustil; Áron byl dokonce jmenován nejvyšším knězem. Desatero přikázání bylo sepsáno a uloženo v přenosné schráně, arše úmluvy, která se jako nejdůležitější rituální předmět z putující svatyně stala symbolem společné víry, rituálů a cílů.

Nakonec se Izraelité kolem roku 1250 př.n.l. objevili po letech - možná desetiletích - strávených v poušti, zocelení utrpením a posíleni mocnou náboženskou ideologií před Kanaánem. Když se blížili ke Kanaánu, zemi zaslíbené, v biblickém proroctví "oplývající mlékem a strdím", byli připraveni vzít si to, co podle božího práva považovali za vlastní.

Mojžíš byl již sešlý věkem a cestováním; přestože mu bylo dopřáno zemi zaslíbenou, nikdy do ní nevkročil. Zemřel však s vědomím, že splnil obrovský úkol. Vybudoval ve svém lidu počátky národní identity a sen o vlasti proměnil ve skutečnost.