Národ sjednocený vírou v jediného Boha

Odkud pocházeli Izraelité?

Zkouška víry • Abrahám, praotec Izraelitů, se chystá z Božího příkazu obětovat svého syna Izáka - když jeho ruku zastavuje anděl, jak o tom vypravuje kniha Genesis.

Kolem roku 3000 př.n.l. vzkvétala na Blízkém východě řada království. Všechna vyrostla v "úrodném půlměsíci", který se táhl na sever od Egypta podél Středozemního moře a poté se stáčel na jih do Babylonie podél řek Tigris a Eufrat.

Půlměsíc ohraničoval ještě jiný, drsnější svět - svět pouštních kočovníků, semitských klanů, které putovaly od jedné oázy k druhé. Čas od času se usadili v bohatších oblastech, jako byl například Kanaán, ale nadále si uchovávali rodovou identitu v čele s patriarchálním náčelníkem.

Vzhledem ke svým obchodním a kulturním stykům věděli všichni kočovníci o výhodách Kanaánu - byla to země plná pastvin, s dobře zavlažovanou a úrodnou půdou, tvořící koridor, který spojoval Egypt s jeho protivníky a obchodními partnery na severu a na východě. K těmto kočovným kmenům patřili také Izraelité, kteří se obraceli k patriarchovi Abrahámovi jako k svému zakladateli.

Podle bible se Abrahám se svou rodinou usadili v Kanaánu kolem roku 1800 př.n.l.. Časové údaje jsou ovšem mlhavé: někteří badatelé tvrdí, že bible zhušťuje dlouhý proces migrace, který mohl trvat stovky let. Příběh z bible může také zahrnovat tradice příbuzných kmenů v izraelském království. Klan nicméně bohatl a rozrůstal se. Ezau i Jákob, uvedení v bibli jako Abrahámovi vnuci, byli zámožní muži, kteří vlastnili obrovská stáda, vládli stovkám lidí a spravovali svá území.

Patrně z vděčnosti za úspěchy svého rodu se Jákob zavázal hlavnímu Kanaánskému Bohu El Šadaj nebo El, který byl totožný se zemí samotnou. Vzápětí přijal jméno Izrael - Jisra´el znamená "Bůh vládne svou mocí". Jeho kmen, Izraelité, považoval od té doby Kanaán - dnešní Izrael - za svou legitimní vlast.

Co bylo na náboženství Izraelitů původní?

Rozsudek smrti • Před bitvou s Filištíny požádal Saul médium, aby přivolalo ducha proroka Samuela. Duch předpověděl králi smrt: "Zítra.. budeš se mnou."

Prvními obyvateli "úrodného půlměsíce" byli lovci a sběrači, uctívající bohy, kteří podle nich ovládali přírodní síly. Se vznikem zemědělství a měst získali tito bohové lidské vlastnosti a podoby. Vůdci nezřídka prohlašovali, že jsou božského původu, a člověk byl jenom tak silný jako jeho bůh.

Izraelité vděčili za svůj stoupající blahobyt moci boha El, který jako patriarcha ochraňoval a sjednocoval svůj lid. Již tehdy se v tomto pojetí objevuje původní prvek jejich náboženství, základy monoteismu. Uctívání Boha El bylo spojovacím článkem mezi kmeny, které by se jinak rozešly.

Mezi jednotlivými rody a jejich Bohem panoval tak silný pocit jednoty, že pojali myšlenku dohody, smlouvy mezi Bohem a člověkem. Poslušnost - opravdová pobožnost - měla být odměněna trvalým vlastnictvím jejich vlasti Kanaánu. To mělo velký význam ze sociálního hlediska, neboť jednoty a síly bylo třeba, pokud si Izraelité chtěli Kanaán bezpečně udržet. Bylo rovněž nutné uchovat jednotu, když hladomor vyhnal Izraelity do Egypta.

Morálka stanovená Bohem

Během staletí přibyly další dva koncepty, až vzniklo skutečně nové monoteistické náboženství. Zaprvé nesměl být uctíván žádný jiný bůh, neboť jiní bohové neexistovali. Za druhé Bůh byl duch a jako takový nesměl být zobrazen. Za Mojžíšova života se z Boha El stal Jahve, i když později bylo považováno za neuctivé užívat jeho jméno, a proto byl označován jako Adonaj - "můj Pán".

Poprvé se objevila myšlenka všudypřítomné síly, na níž spočívá nejen fyzický svět, ale i morálka. Jahve například zakazoval nejen cizoložství, ale i myšlenky, které k němu vedou: "Nepožádáš manželky bližního svého." Přijmout Jahve znamenalo přijmout odpovědnost za svou morálku. Izraelité věděli, jaký význam tento koncept má. Jejich nové zákony byly uschovány ve zvláštní schráně - arše úmluvy - a staly se hodnotami, které určovali jejich život. Jenom tak mohli ctít Boha, jemuž vděčili za záchranu a vlast.

Kdo byl hlavním protivníkem Izraelitů?

Ten, který zabil obra • David, následovník krále Saula, se stal izraelitským hrdinou už jako maldík, když vyzbrojen pouze prakem porazil filištínského bojovníka Goliáše.

Židé si později dělali nárok na Kanaán jako na zemi, kterou jim přislíbil Bůh, když se vrátili z Egypta. Ve skutečnosti si ji museli vzít silou, když dobyli tři království na jih a na východ od Jordánu.

Podle bible byla otázka několika okamžiků, než Jošua - Mojžíšův následovník - rozbořil hradby Jericha zvukem svých rohů, načež dobyl dalších 31 měst. Dobytí však ve skutečnosti trvalo dlouho, neboť izraelští přistěhovalci začali přicházet od roku 1250 př.n.l..

Izraelité se zpočátku usazovali v centrální kopcovité části; Egypťané měli pod kontrolou hlavní cesty a ne všechna kanaánská města mohla být dobyta. Kromě toho neustále sílila hrozba od Filištínů, kteří se krátce po příchodu Izraelitů usadili na kanaánském pobřeží.

K otevřené konfrontaci došlo až v 11 století př.n.l., přibližně 150 let po návratu Izraelitů z Egypta. Byl to ovšem konflikt, který přinesl dalekosáhlé sociální změny.

Co následovalo po příchodu do země zaslíbené?

Královské rozhodnutí • Když přivedli před krále Šalomouna dvě ženy, které se přeli o dítě, král nařídil, aby mezi ně bylo dítě rozděleno. Toto rozhodnutí odhalilo pravou matku, která se chtěla dítěte raději vzdát, než aby ho viděla zemřít.

Izraelitům původně vládli kmenoví starší neboli patriarchové. Tato sociální struktura byla pro volný svazek kočovných klanů postačující. Když se však vrátili do Kanaánu, tvořili svaz dvanácti kmenů, které i přes občasné neshody spojovaly společné tradice a podobná víra.

Každý z těchto kmenů byl mnohem větší než kočovný klan a nezřídka se potřebovali spojit proti společnému nepříteli. Vznikla nutnost nové kmenové struktury - struktury, která by se nicméně neprotivila jejich tradici nezávislosti.

Zároveň s tím se objevil nový typ vůdce, "soudce". Nebyl to formální titul, spíš oslovení člověka, který urovnával spory a působil jako dočasný vůdce ve válce. Soudci se stali hrdiny prvních 150 let po návratu do Kanaánu - a v muži ovládané společnosti k nim patřila překvapivě i žena, Debora.

Dalším vysoce uznávaným soudcem byl Gedeon, syn zemědělce obdařený taktickými schopnostmi, který s pouhými 300 muži rozprášil vojsko Midianitů, když rozestavil v noci své vojáky, vyzbrojené pouze pochodněmi a trubkami, aby vyvolal dojem mnohem větší síly. Gedeonovi schopnosti zapůsobily na některé Izraelity, kteří poté začali zvažovat výhody stálého vůdce. Když přibližně po roce 1100 př.n.l. vypukla válka s Filištíny, bylo nutné vytvořit k záchraně lidí jednotné vedení - krále. Prorok zvaný Samuel navrhl jako vhodného kandidáta Saula, "vynikajícího a hezkého mladého muže". Za vlády Saula a jeho následovníků Davida a Šalomouna našli Izraelité vůdce, kteří jim dokázali zajistit a vybudovat budoucnost.